Amuři – praví bojovníci
5.4.2005 - Tomash
Mám rád aktivní rybaření, a proto se věnuji hlavně přívlači a plavané. Občas také sáhnu po tvrdším náčiní, a vyrazím na větší kaprovité ryby. V tomto článku bych vám rád představil své zkušenosti a postřehy při lovu amurů, kterých si velmi vážím, stejně jako všech ryb, které urputně bojují až do samého konce svých sil.
Historie
Prvotní výsledky byly provázené střídavými úspěchy i neúspěchy. Koncový systémek byl velmi jednoduchý – průběžné
krmítko, zarážka cca 10cm od háčku, na který jsme nastražili foukanou extrudu a šup s tím do vody. Pěkných úlovků dosahoval hlavně otec a bratr.
Ulovili řadu kaprů mezi 50-71cm. Mně se tolik nedařilo, protože jsem nechápal práci s brzdou navijáku. Bylo mi tehdy kolem čtyř let.
Uznáte sami, že ulovit kapra např. 60cm na český vlasec Silon 0,20mm bez povolování je neuvěřitelný scénář vhodný tak pro žánr „science
fiction“. Záběrů jsem měl dost a dost, ale vždy jsem zdolal jen ryby do 45cm. Větší šupináči se mě snadno zbavili. To bylo oceněno mými
slzami, vztekem, ale také ještě větším odhodláním ulovit konečně velkou rybu! S brzdou jsem se časem naučil zacházet a poznal jsem i ty
krásné pocity ze zdolávání, kdy napnutý vlasec řeže vodní hladinu a šupinatý bachráč se postupně přibližuje ke břehu. Neznám rybáře,
kterému by v takových chvílích neběhal mráz po zádech a nevařila se mu krev v žilách…
Vraťme se však k amurům. Jejich záběry byly náhodné. Měli naprosto jinou strategii než kapři. Po záběru plavali
k nám – ke břehu a těsně před podběrákem se obvykle pozastavili a pak si to namířili vší silou od nás. Museli jsme být pohotoví a pravdou je,
že první amuři nám utrhli vlasec a byli volní. To nás neodradilo a časem vznikla myšlenka pokusit se lovit „torpédovité kapry“ naprosto
cíleně. Popadli jsme odbornou literaturu a začali spřádat plány na ulovení prvních velkých amurů. S těmito býložravými rváči jsme si
otevřeli účty…
Kdy?
Jako hlavní lovnou sezónu této ryby považuji začátek června až konec září. V této době jsou naše šance na největší. Na lov těchto ryb jsem si vždy rád přivstal. Na každém revíru to bylo jiné, ale po opakovaných návštěvách mnou zakrmeného místa, jsem mohl s železnou pravidelností ve stejný čas pozorovat hejno krmících se torpéd. Asi od třetího dne po zakrmování je prozrazovaly bublinky a občas se jejich svalnatá těla dala zpozorovat přímo na vodní hladině.
Rybolovné způsoby
Tyto šupináče lovím hlavně na položenou. Pokoušel jsem se je lovit také na , ale výsledky nebyly nijak valné. Klasickou položenou určitě všichni znáte, takže se o ní nebudu nijak dlouze rozepisovat. Chtěl bych vás seznámit s jednou metodou, která je na některých revírech velice účinná právě na torpédovité bojovníky. Montáž je velice jednoduchá. Na vlasec navážeme háček a je to. Jak prosté a účinné! Na háček napíchněte kukuřici a snažte se nahodit na vámi zakrmené místo. Nejlépe cca 0,5 metru od něj (právě zde se zdržují ty největší ryby). Po náhozu „vyšponuji“ volný vlasec na hladině a vyčkám na záběr. Ten je často velice upřímný a silný. Projeví se napínáním prověšeného vlasce před špičkou prutu. Doporučuji povolit brzdu navijáku, v opačném případě může rybář přijít nejen o rybu, ale i o prut. Pro tento způsob lovu se hodí delší prut (4 až 5 metrů) a vyvinutý pozorovací smysl. Velmi důležitá je naprostá tichost. Velkou výhodou tohoto rybolovného stylu je naprostá přirozenost nástrahy. Kapři i amuři berou sousto s tou největší důvěrou. Tímto způsobem se loví nejlépe za bezvětří a tam, kde je na námi zvoleném místě pevný podklad. Při lovu používám jako nástrahu nejčastěji kukuřici – obyčejnou, medovou i „mega“. Medovou a „mega“ kuku zakoupíte ve skleničkách v rybářských prodejnách. Tu obyčejnou najdete v téměř všech obchodech s potravinami.
Vlasce
Pokud se připravuji na amury, tak často (spíše vždy) narazím i na kapry. Z toho odvozuji průměr vlasce.
Vybírám průměry, které nejdou pod 0,20 mm. Myslím, že slabší vlasce by mohli ublížit nejen vám (při zdolávání samotném), ale především rybě.
Volím i tloušťku 0,25 mm. V případě velkých kaprovitých ryb to není žádná ostuda! Poradím vám ještě něco k barvě.
Při nejrůznějších pokusech jsem přišel na to, že amurům také záleží na barvě vlasce. Nejednou jsme s bratrem úmyslně zvolili každý úplně
jinou barvu a lovili bezprostředně vedle sebe (naše nástrahy ve vodě byly od sebe cca 0,5 metru). Zjistili jsme, že více záběrů měl vždy ten,
který se více přiblížil barvě dna. Bylo to v poměru cca 3 : 1 ve prospěch toho, kdo z nás se více přiblížil zbarvení podvodního dna.
Uvedu příklady : bratr černý vlasec DEGA – já bílý vlasec Berkley. Když byla barva podkladu tmavá (bahnitá),
vyhrál Ondra na záběry 8 : 3 ! Na ulovené ryby pak 5 : 3. Ale když jsme lovili tam, kde bylo dno světlé (písek),
vyhrál jsem já na záběry 6 : 2 a v poměru ryb 4 : 2. Je tedy patrné, že barva vlasce hraje při lovu amurů velkou roli.
Montáže a nástrahy
Závisí na tom, na co chytáme a také kde chytáme. Už jsem zmiňoval tu vůbec nejjednodušší, kterou znám.
Nejčastěji však navazuji systém, který je znázorněn na obrázku.
Pod háček nejčastěji nastražuji boilies příchuť Sweet Corn, nebo Scopex ( podle mého názoru reagují amuři na tyto
druhy nejrychleji). Pokud nemám do pěti dnů po započetí lovu záběr na boilies, nastražím na háček mega kukuřici, nebo svazek kukuřičných zrn.
O prázdninách 2004 jsme také testovali lov na rohlíkové a brambory.
Brambory se výborně osvědčily na kapry, ale amura jsme touto nástrahou nepřesvědčili ani jednoho. Zato na rohlíkové boilies
(příchutě Natural a Scopex) jsme ulovili během 14- ti denní výpravy celkem šest. Já sám jsem nejvíce amurů ulovil na kukuřici a kukuřičné
boilies, ale bratr Ondřej si rohlíkové boilies velmi oblíbil. Montáž pro lov s touto nástrahou je velmi jednoduchá,
místo olůvka používám krmítko – opět znázorněna na obrázku.
Krmení
Po mnoha experimentech jsem zjistil, že krmit se musí tak akorát. Slovy odborníka : „Přiměřeně, přiměřeně“ … ? Protože amuři vyhledávají v hejnech, krmím každý den po ukončení dopoledního lovu 3-5 kg krmení (na 3 ha rybník). Pokusím se vás seznámit se tím, jak připravuji krmení pro amury. Procenta vyjadřují poměr jednotlivých partiklů. V mém krmení je základem kukuřičný šrot, který tvoří asi 40% směsi. Dále : kukuřice Bonduelle 20%, vařené brambory 10%, řepka(mletá, nebo celá) 10%, hlína 10%, mleté konopí 5 % a hotové krmení na amury 5%. Všechny komponenty vlhčím vodou a promíchávám. Výsledná směs by měla být dost kompaktní. Nejlépe to zjistíme, když umačkáme kouli a z cca 30 cm ji pustíme na krmení. Koule by měla být bez prasklin a měla by co možná nejvíce „držet tvar“. Po navnadění tímto krmením, putují do vody kuličky boilies. Těch vnadím první tři dny lovu 50ks a další dny po 30 + po zdolané rybě 5 kuliček. 5 kg krmítkové směsi používám hlavně zpočátku, kdy chci amury nalákat na své místo. Zpočátku, tedy první 3 dny lovu. Dále krmím 1-3 kg každý den, anebo krmení vysadím úplně. To tehdy, když nástrahy atakuje „nežádoucí“ bílá ryba.
Závěrem
Lov na položenou vnímám jako „odpočinkový“ druh rybolovu (při zdolávání to neplatí ?), který je však při lovu velkých kaprovitých ryb velice úspěšný. Doufám, že vám mé postřehy pomohou zvýšit nejen počet záběrů, ale i počet ulovených ryb. Budu velmi rád, pokud jej přijmete jako jakýsi návod, jak přelstít bojovné amury, či kapry. Snad jsem vám také představil nějakou novinku nebo myšlenku, se kterou jste se ještě nesetkali. Největší radost však budu mít, pokud se velká většina vámi ulovených amurů vrátí do svých rodných živlů a vy si plnými doušky vychutnáte pocit vítězství, nad vámi vytipovaným protivníkem. S rybářským pozdravem „Petrův Zdar!“ Tomáš Hampejs alias
V rybářském životě nám čas ubíhá tak trochu jinak než v životě osobním. Nikdo neví čím to je, ale snad každý z nás zná ono pořekadlo – „Čas strávený na rybách se nepočítá do celkového života“. Ti, pro které se stal rybářský koníček dostihovým hřebcem, mi dají za pravdu, řeknu-li, že si každý rybář umí vybavit chvíli u vody, která mu nejde z hlavy. Můžou to být sekundy, minuty, hodiny, dny a v mém případě dva týdny okouního řádění.
27.10.2005 po škole sedáme s kamarádem Michalem na kola a šlapeme vstříc novým zážitkům. Na zádech nás tíží pouze vláčecí pruty a batohy se třpytkami. Nemáme sice v nohách tisíc mil, ale i deset kilometrů nás dokáže pěkně pomučit, ale aspoň nám není zima. Jsou tři hodiny odpoledne, jsme na místě a začínáme. Nahazuji svůj wobler přímo do potopených keřů, nechám ho chvíli sestoupat do hloubky a začínám navíjet. Po dvou otočení kličkou ucítím dravčí pocukání ve špičce prutu, chvíli zaváhám a přiseknu. Prut se ohne a radostně houknu přes rameno : „Je tam!“. Parťák mi nevěří, ale stejně se jde podívat. Dravčíka tipuji na menší štiku, ale když se poprvé u břehu otočí vysoké pruhované tělo, jsem jako v transu. To je okoun! Když ho navedu do síťky rakeťáku, vím, že mám vyhráno. Metr ukazuje 41cm. Začátek je extrémně vydařený. Po zhruba dvaceti minutách zdolává kamarád štičku 50cm. Ještě předvede pár výskoků a máme ji na břehu. Nechala se zlákat na malou stříbrnou plandavku. Zubatá je vrácena vodě. A na další nához do stejných míst a na stejnou nástrahu útočí její příbuzná. Útok je impozantní, protože šidítko řezalo vodu jen pár centimetrů pod vodní hladinou. Michal si rybu vychutnává a je samý úsměv. Tahle štika je ještě o pár cm větší, ale je opět vrácena vodě. Věty typu „vedu 2:1“ a „koukej se mi na ruce, třeba se něco naučíš“ skousnu s lehkým úsměvem. Vracím se k místu, kde jsem zhruba před hodinou zdolal velkého okouna a nasazuji stejnou nástrahu. Stejná strategie se neosvědčuje a navíc se mi „daří“ zakotvit nástrahu ve vázce. Mám štěstí a po troše lomcování osvobozuji třpytku z nechtěného vězení. Zvednu špičku prutu, abych už nikde neuvízl. Sleduji wobler pod vodní hladinou a vidím taky černý stín, který ho sleduje. Ostatní je dílem okamžiku. Stín vyhrál stíhací závod a můj Nils Master mizí v jeho nenasytné tlamě. Instinktivně zasekávám a k mé úlevě je prut pěkně ohnutý. Dobře vím, s kým mám tu čest a po chvilce přetahování mám na břehu dalšího velkého ježatce. Tenhle má 42cm. Můj parťák zabrblal cosi o nespravedlnosti světa a pokračujeme v lovu. Začíná se stmívat a oba máme záběr. Prekérní situace, protože nás odděluje křoví a já jsem své gumové kopyto házel trochu na kamarádovu stranu, tak doufám, že se nezdoláváme navzájem. Mohutné výpady tlumím brzdou a vím, že tohle okoun nebude. Po minutce ke mně běží kolega a ukazuje úlovek – je to okounek možná 20cm. Jsem rád, protože vím, že na prutu mám pěknou rybu a nic nebrání v tom, abych ji zdolal. Snad jen fakt, že nemám lanko mi trochu leží v hlavě a jen umocňuje napětí a adrenalin, který koluje v mých žilách. Po 5 minutách zdolávání je už tma jako v ranci a můj protivník má stále dost sil. Další minuty už jsou pro velkou zubatou osudné. Z hlavového hmatu není úniku a já se můžu radovat z pěkné 77cm dlouhé štiky. Balíme věci a mažeme domů. U mě před domem nafotíme a zvážíme ulovené ryby. Okouni mají 1,2 a 1,3kg a štika něco málo přes 4kg.
28.10.2005 v půl šesté hodin ráno mě budí nemilosrdný řev budíku. Rychlé oblékání, ještě rychlejší snídaně, do baťohu přihodím svačinu a jde se na ně. Před domem už na mě čeká Michal a mezi námi a hladovými šupinatými predátory stojí už jen dobře půlhodinová cesta na kolech. Pár minut po sedmé už češeme vodu našimi blýskavými šidítky. Oba začínáme lovit s rotačkami eMTe. Používáme velikosti 0,1 a 2. Michalovi se daří víc než mně. Každou chvíli zdolává pruhovaného dravčíka. Jsou to sice jen miminka do 20cm, ale berou mu hezky. Když už prohrávám 6:0, měním strategii. Nechám rotnu po nahození spadnout až na dno, a pak ji vedu těsně u dna, trhanými poskoky jako twistery. A hele, ono to funguje. Hned na první nához okounek. Takto jich během dvaceti minut ulovím 9. Přijde mi, že záběr přijde vždy, když třpytka lehce klopýtne o dno a rázem znovu „ožije“. Měním rotačku za černobílé kopyto Relax, abych si trochu více osahal dno. Mapuji terén a jako bonus za sebou zdolávám dvě štiky 50 a 53cm. Obě pouštím a v 8 hodin nasazuji tajnou zraň - cyankáli eMTe č.2. Pracuji s ní krátkými poskoky po dně a soustředím se na záběr. Ten přichází nečekaně jako blesk z čistého nebe. Třpytku už jsem viděl pod hladinou – byla tak 2 metry ode mě a v tom ji sbalil veliký okoun Celou akci doprovázelo silné zašplouchnutí vody a když loupežník vztekle trhal hlavou, voda stříkala do všech stran. Kamarád to zpozoroval a letí ke mně. Pohrávám si s ním a kontroluji situaci. Je mi úzko, když si to protivník namíří do potopeného křoví, ale má nová dvacítka mu dokázala poručit. Michal mi odepíná rakeťák z opasku a zaujímá bojové postavení. Ještě pár výpadů před podběrákem a je náš! Kolega mi gratuluje a předává úlovek. Nádherně vybarvený okoun měří 46cm. Nemůžu se ho vynadívat. Boční pruhy postrádají olejově černou barvu a na jeho mohutném těle se rozpíjí do ztracena. Krvavě červené ploutve budí respekt stejně jako prostorná tlama. Rybu usmrcuji a musím si na chvíli odpočinout, abych správně vstřebal právě prožité minuty. Úspěšnou nástrahu předávám parťákovi, který naivně věří, že s ní bude také slavit úspěch. S lehkým úsměvem mu přeji šťastný lov a stále se nemůžu vynadívat na ten rybí klenot. „Tomáši pojď sem dělej, mám ho tam taky!!!“ křičí parťák. Při prvním pohledu na ohnutý prut a prokluzující brzdu navijáku je jasné, že cyankáli opět bodují. Když jsem poprvé spatřil bachraté tělo bránícího se lupiče, bylo mi jasné, že bude větší než ten můj. Přetahovaná už pár minut trvá a panu okounovi už zjevně docházejí síly. Všechno klaplo. Šťastný lovec jásá radostí a volá díky sv. Petrovi. Metr popře mé domněnky, protože chlapík měří „jen“ 45cm. Máme oba mamuty vedle sebe a ačkoliv jsou ze stejné vody, vidíme na nich patrné rozdíly. Michalův má tmavší hřbet a pirátské pruhy na bocích jsou evidentní. Dohodneme se, že cyankáli pro dnešek odložíme, abychom o veleúspěšnou nástrahu nepřišli. Pokračujeme v lovu. Kámoš je věrný rotačkám eMTe a já dám šanci wobleru Tormentor od Abu Garcia. Malým okouním capartům se líbí a doprovázejí jeho chod až ke břehu, málem na mělčinu. Daří se mi ještě tři okounky zdolat a vyháčkuji je ještě ve vodě. Parťák na jedničku eMTe před chvíli povodil štičku cca 40cm a co chvíli se na mě zubí s mrňavým ježatcem. Ulovil jich už 14, já zatím 12. Když k tomu přičteme ještě zubaté, tak je zatím stav 15:14, ale kolega už zase táhne. Tentokrát je ryba větší a vzorně vzdoruje. Zase pěkný okoun. Tenhle měří 38cm a má nápadně nacpané břicho. Hodinky ukazují půl dvanácté a my lov ukončujeme. Před domem probíhá další focení a vážení. Oba okouni (45 a 46cm) váží shodně 1,8kg a kamarádův 38cm 1kg. Víc ryb jsme si neponechali. Konečné skóre je tedy 16:14 pro parťáka Michala.
Ve dnech od 29.10. do 9.11.2005 jsme vyrazili ještě pětkrát na naše oblíbené místo, ale už to nebylo to pravé. Nejzajímavější rybu z těchto dní chytil kamarád a to ježatce 37cm. K tomu jsme ještě nalovili 3 štíhlata, 4 okouny přes 35cm a asi 20 menších do 25cm. Byli jsme z toho místa nadšení a okouzlení. Plni skvělých rybářských dojmů jsme podlehli Ani jeden z nás však ještě nevěděl, jaký perfektní úlovek mi svatý Petr nadělí …
10.11.2005 je pro všechny ostatní mého věku obyčejný školní den, ale já už jsem myšlenkami jinde. Máme s parťákem domluvený lov okamžitě po škole. Ještě před tím, než vyjdu z domova, abych zasedl do školní lavice, připravuji všechny věci na lov. S Jirkou, který prodává v teplických rybářských potřebách, jsem domluvený na tom, že se u něj kolem třetí odpoledne stavím a on mi věnuje pár čerstvých rybiček. S mrtvou rybkou by to mělo jít lépe především na zubaté štiky. Škola mi uteče hezky rychle. Náladu mi kazí fakt, že třpytkovat budu sám. Michal je nemocný a poslal akorát sms : CUS, HELE DNESKA NA NE MUSIS SAM. JE MI BLBE A LEZIM. DOUFAM, ZE NECO CHYTNES. A JESTLI JO, TAK SE KOUKEJ OZVAT! PETRUV ZDAR. No jo, co se dá dělat. Chvíli po třetí jsem v plné zbroji u kámoše. Dostávám 6 perfektních ouklejí v délkách 10-15cm. Pět minut před čtvrtou jsem na místě. Mám radost a usmívám se, i když jsem ještě ani nenahodil. Chci sestavit montáž a zjišťuji, že jsem doma nechal lanka. No, to je „super“. Chci lovit krokodýla a nemám spolehlivý návazec. Buď a nebo – systém bude bez lanka. Navléknu 10g olověnou torpilu, na vlasec navážu háček a cca 150cm od háčku vytvořím zarážku z textilní pásky. Na délku prutu ještě udělám jednu zarážku, abych měl přehled o tom, v jaké hloubce je asi má mrtvá rybka a s křehkou nástrahou příliš nevázl. Jdu na to. Začnu s tou nejmenší ouklejkou. Už plachtí vzduchem a já se jí správným vedením pokusím vdechnout neodolatelný chod pro dravčí zoubky. Na druhý nához mám kontakt s rybou, ale po chvíli se vypne. Po dalších pěti náhozech zdolávám nenasytného okouna kolem 25cm. Pouštím ho a na další nához překvapuji dalšího. Zaráží mě, jak má pruhovaný dravčím mou rybku zažranou. Z malé tlamky mu kouká jen ocásek mé přes 10cm dlouhé rybky. Další dravci ale neberou. Nedaří se mi. Jsem otrávený a lovím spíše automaticky. Uplynula už hodina od mého příchodu a z nepozornosti mě vyvádí mírné ztěžknutí vláčené oukleje. Rychle vytáhnu z cívky vlasec, aby neznámý dravec necítil žádný odpor a v klidu rybku obral. Napočítám do deseti a s citem přiseknu. Špička prutu párkrát cukne a pak se celý prut ohýbá do tvaru vzorné paraboly. Brzda navijáku zpívá tu nejhezčí písničku, která je balzámem pro mou loveckou duši. Tah ryby je uspokojivý a rázem zapomínám na celý svět. Jen já a ryba. Hlavně neudělat chybu. Možná na mě na druhém konci cení zuby pěkná štika, možná pěkný candát, nebo… ne, okoun to přece nebude. Po zhruba pěti minutách boje se dostávám do mírné převahy a navádím rybu ke břehu, abych si ji konečně prohlédl. Na první setkání se nedá zapomenout. Impozantní výška těla, kterou umocňuje vysoký hrb. Celé tělo od hřbetu svírají temně černé pruhy, ano tohle je okouní král. Občas divoce potřepe hlavou a jeho otevřená tlama ve mně vyvolává respekt a obdiv. Už, už ho chci mít na břehu, ale pořád se statečně brání. Teď se začíná krotit jeho zuřivost, jeho skvostné tělo se odevzdaně vyvaluje na vodní hladině. Přitahuji hrbáče k sobě, palcem a ukazovákem ho stisknu za dolní čelist vyndám na břeh. Je dobojováno. Krve by se v mně nedořezal, srdeční tep je na hranici života a kolapsu. Metr se zastavuje těsně před padesátkou -.49,5cm. Okouna zabíjím a i když mi zbývá ještě hodina a půl loveckého času, končím. Dnes už lovit nebudu. Odjíždím. Po cestě svým zážitkem informuji „celý svět“ – volám otci, přítelkyni a rybářským kamarádům. Okouna nechám zvážit ve Večerce na digitální váze – hmotnost 2,05kg. V úplné tmě úlovek zvěčňujeme. Focení není snadné, ale nakonec se vše vcelku daří.
Takhle to tedy bylo. Mé a kamarádovo snažení bylo odměněno skvělými úlovky. Nejen jimi, ale především neskutečnými zážitky, které si s velkou chutí přehrávám v rybářské části svého mozku. Přeji vám všem co nejvíce nezapomenutelných zážitků.